Meteorit, který dopadl na Zemi, obsahuje dosud neviděnou strukturu diamantu. Hodně napovídá o tom, jaké technologie mohou mimozemšťané mít
Meteorit Canyon Diablo představuje vlastně mnoho fragmentů asteroidu, který vytvořil kráter Meteor v Arizoně. Meteority byly nalezeny kolem okraje kráteru, a proto byly pojmenovány podle nedalekého kaňonu Diablo, který leží asi pět kilometrů od kráteru.
Díky tomu, co nyní vědci v meteoritu objevili, je jasné, proč by mohli mít mimozemšťané technologie, které si tady na Zemi neumíme ani představit. A ti, kteří přítomnosti mimozemšťanů na naší planetě věří a zkoumají různé nevysvětlitelné nálezy, teď mají navrch.
Co tedy vědci přesně v meteoritu Canyon Diablo vlastně objevili? Prapodivně propletenou stkrukturu grafitu a diamantu. A vlastnosti této struktury, kterou tady na Zemi neznáme, mohou sloužit k vývoji nových elektronických technologií, včetně superrychlého dobíjení baterií.
Znamená to, že tam nahoře je něco jinak? Zjednodušeně řečeno, ano. Pozemské diamanty totiž nejsou stejné jako ty vesmírné. Ty naše se utvářejí hluboko pod zemí při extrémně vysokých teplotách a jejich uhlíky mají krychlový tvar. Ty vesmírné, konkrétněji ty meteoritické, se zase utvářejí jen při obrovském tlaku a teplotě a uhlíky mají hexagonální strukturu. Jinými slovy, takový diamant vznikne jen ve chvíli, kdy meteorit, potažmo asteroid, dopadne na Zemi obrovskou rychlostí.
A jaká struktura tedy při takové konstelaci vznikne? Je to propletenec diamantů s grafenem, což je supertenká forma uhlíku podobná grafitu. Pro použití takového materiálu by se tady na Zemi daly využít celkem běžně dostupné zdroje uhlíkatých materiálů, navíc tento objev vědcům přinesl důležitý poznatek. Už vědí, jaký tlak a jakou teplotu potřebují k výrobě něčeho takového.
Zřejmě by to dokonce dokázali vyrobit i v laboratoři, když už nyní vědí, jak. Grafen je totiž sám o sobě velice zajímavý materiál. Je velmi lehký, je ale také zároveň velmi pevný, asi jako diamant. Navíc je velmi tenký. Má vysokou vodivost. Takový materiál by se pak dal využít v nových technologiích, které zatím neumíme vyrobit.
Například velmi tvrdé a zároveň tažné materiály například pro kosmické lodě. Nebo třeba elektroniku, která by se během vteřiny dokázala dobít. A je toho ještě mnohem víc, co by v budoucnu s použitím tohoto materiálu mohli vědci vymyslet.
"Prostřednictvím řízeného růstu vrstev struktur by mělo být možné navrhovat materiály, které jsou jak ultratvrdé, tak i tažné a také mají nastavitelné elektronické vlastnosti od vodiče po izolant," píše Christoph Salzmann, chemik z University College London, který je spoluautorem studie, publikované v Proceedings of the National Academy of Sciences.
Autorský článek, další zdroj: Proceedings of the National Academy of Sciences
