Vědci varují! Země dosáhla bodu, ze kterého není návratu. Katastrofa může nastat už v horizontu desítek let
PNAS patří spolu s časopisy Science a Nature mezi nejvýše vědecky ceněné časopisy. Před časem v něm skupina vědců působících hlavně ve Švédsku, Německu, Dánsku a Austrálii pod vedením profesora Williama C. Clarka z Harvardu publikovala šokující studii. Podle odborníků se pravděpodobně blížíme k limitní hranici, za níž už bude jakékoli úsilí o snižování emisí zcela zbytečné.
Přední klimatologové se ve studii zabývají zhruba deseti procesy, které oteplování nastartovalo nebo urychlilo, a jejichž předpokládané vztahy by mohly vést k takzvanému dominovému efektu, tedy řetězové reakci vzájemně se ovlivňujících příčin a důsledků. Klima podle toho začíná být natolik labilní, že i menší změna v jedné oblasti Země se lavinovitě rozšíří v krátkém časovém sledu i do vzdálených míst.
Přestože autoři studie připouštějí, že se mohou mýlit, je jejich zpráva poměrně alarmující. Především proto, že takzvaná Pařížská dohoda, která má omezit emise skleníkových plynů do roku 2020, už vlastně oteplování naší planety nemusí zastavit.
Ubývání ledu v Arktidě, letos obzvláště enormní, je jen jedním z desítky jevů, které vědci brali v potaz. Dalšími byly tání věčně zmrzlé půdy na Sibiři a s tím související zvýšení emisí uvolňujícího se metanu. Přitom metan jako skleníkový plyn je oproti oxidu uhličitému zhruba dvacetkrát až třicetkrát účinnější, co se týká zadržování tepla. O největších mýtech spojených s globálním oteplováním jsme psali před časem.
V jiné letošní studii amerického National Snow and Ice Data Center uvádí výzkumník Kevin Schaefer, že z tajícího permafrostu na Aljašce se mohou dostat do ovzduší páry rtuti. Ta se v přírodě vyskytuje zcela přirozeně a na Aljašce ji nízké teploty vlastně zakonzervovaly. To už ovšem neplatí. Dalšími zkoumanými jevy byl úbytek sněhové pokrývky na severní polokouli, vysychání deštných pralesů nebo ohrožení korálových útesů.
Dominový efekt může dostat Zemi a její systémy k limitním hodnotám teplot, ale třeba i množství skleníkových plynů. Pak už se snadno překročí hranice, kdy by veškerá snaha o stabilizaci klimatu byla naprosto marná. Země by pak měla mnohem vyšší globální průměrnou teplotu než v jakémkoli období za posledních více než milion let a hladina moří by dosáhla nejvýše od poslední doby ledové zhruba před jedenácti tisíci sedmi sty lety.
Publikovaná studie sice neurčuje, kdy by se takových prahových hodnot mělo dosáhnout, ale zřejmě by tato katastrofa mohla nastat během sta, nanejvýš dvou set let.
Další z autorů studie Katherine Richardsonová z univerzity v Kodani připomíná, že je nutné toho udělat mnohem víc, než jen zastavit emise. Hypotéza Gaia z šedesátých let minulého století která předpokládala, že živé organismy automaticky pomocí seberegulujících mechanismů řídí životní podmínky na planetě tak, aby pro ně byly přijatelné, je podle jejího názoru prakticky potřena. Jsou katastrofické scénáře vědců přehnané? Více jsme psali zde.
„V té době by naše závěry byly označeny za šíření paniky, nyní budí oprávněné obavy,“ říká k tomu Johan Rockström. Je nutné postupně odstraňovat stávající skleníkové plyny z ovzduší, zastavit ničení přírodních regulátorů klimatu, hlouběji prozkoumat a také kontrolovat jednotlivé děje na planetě a především, což bude možná ještě těžší, pozměnit společenské hodnoty, které lidstvo vyznává.