Boiraultův stroj měl přinést průlom ve válce
Velké dějiny jsou plné malých drobných událostí, které samy o sobě nejsou příliš významné, ale doplňují a ozvláštňují jakýsi hlavní proud dějin, zasahující do životů velké části obyvatel světa. Poté, kdy se válečná tažení na západní frontě proměnila do značné míry ve válku zákopovou, francouzské armádní velení hledalo účinný stroj, který by dokázal překonávat zákopy, ploty z ostnatých drátů a další překážky na bojišti a umožnil tak průlom vlastním vojskům. V době, kdy byly teprve vyvíjeny prototypy prvních tanků, se jednalo o jeden z mála strojů, který měl být schopen průlomu na bojištích ve Francii. V roce 1914 tak vznikl prototyp obrněného válečného stroje, nazvaného podle svého tvůrce Boiraultův stroj (francouzsky Appareil Boirault).
Boiraultův stroj měl přinést průlom ve válce
Inženýr Louis Boirault svůj stroj představil koncem prvního válečného roku, jeho výroba pak byla schválena 3. ledna následujícího roku 1915. První exemplář vážil 30 tun, byl dlouhý 8 metrů, široký 3 metry a vysoký 4 metry. Posádku měli tvořit dva muži. Stroj poháněl zážehový motor o výkonu 80 koňských sil, maximální udávaná rychlost pohybu na rovném terénu ale nepřekračovala 3 km/h (reálně pak ještě méně). Nejspíš nepřekvapí, že toto podivné bojové vozidlo, které bývá označováno za jednoho z předchůdců tanků, nebylo zrovna úspěšné. Při provedených testech se ukázalo, že je jednoduše příliš neohrabané, pomalé a nechrání dostatečně svoji posádku.
Šinul se rychlostí splašené želvy
Již v červnu roku 1915 byl projekt Boiraultova stroje ukončen. Sám vynálezce nabídl inovaci a vylepšení a v listopadu stejného roku byl testován upravený stroj s devíti tunami simulovaného nákladu. Překážky překonal poměrně zdatně a dosáhl přitom rychlosti 1,6 km/h, při druhém testu se ale ukázalo, že nedokáže dostatečně rychle měnit směr. Právě tehdy se začalo vžívat ono označení „Diplodocus militaris“, tedy „vojenský diplodokus“, což odkazovalo k zaostalosti a zranitelnosti stroje. Také on měl být jakýmsi "evolučním omylem" v dějinách moderního vojenství. Přesto však ještě nešlo o definitivní konec tohoto předchůdce tanků.
Ani výrazná vylepšení už nepomohla
Boirault v roce 1916 představil druhý model, lépe obrněný a lehčí. Měl pancéřový kryt motoru i posádky a dokázal se i lépe otáčet. Jediným nevyřešeným problémem tak zůstávala extrémně nízká rychlost, která nepřekračovala hodnotu 1 km/h. Taková pomalost by na skutečném bojišti znamenala extrémní zranitelnost stroje i jeho posádky. Při testech si sice druhý model vedl dobře, když překonal prakticky jakoukoliv terénní překážku, jak ale rozumně usoudili pozorovatelé, podobné zkoušky nedokázaly simulovat reálnou situaci na bojišti. Vozidlo zkrátka stále nebylo dostatečně obrněné, manévrovatelné a hlavně rychlé. Definitivní konec za jeho vývojem pak učinila sériová výroba prvních francouzských tanků značky Schneider CA-1, které se začaly vyrábět koncem února roku 1916.
Vojenský diplodokus proti tomu pravěkému
Vojenského diplodoka už pak zkrátka nebylo zapotřebí a stal se pouze anekdotickou záležitostí v rámci technologických kuriozit 1. světové války. A nyní ještě malé srovnání "specifikací" skutečného diplodoka a jeho novodobého jmenovce. Co se týká rozměrů, pak největší zástupci diplodoků (druh D. hallorum) byli asi čtyřnásobně delší, konkrétně dosahovali délky kolem 32 metrů. „V pase“ byli mírně užší, jejich trup totiž dosahoval maximální šířky kolem 2 metrů. Tím ale možnost porovnávání nekončí. Výška nebyla výsadní doménou diplodoků, přesto by nejspíš dominovali - u největších zástupců byl nejvyšší bod trupu ve výšce přes čtyři metry, hlava pak podle úhlu držení krku dosahovala ještě výše (kolem šesti metrů), pokud ovšem nepředpokládáme, že se diplodokové dokázali postavit na zadní. V tom případě by se jejich hlava mohla ocitnout ve výšce kolem 11 metrů, tedy téměř třikrát výše, než kolik činila výška stroje.
Dinosaurus by válečný stroj nechal rychle za sebou
Hmotnost největších diplodoků, kteří ale byli poměrně lehce stavěnými, a proto relativně lehkými sauropody, dosahovala asi 23 tun, tedy o trochu méně, než činila hmotnost ocelového monstra z 1. světové války. Dalším zajímavým srovnáním může být také rychlost pohybu. Jak už bylo uvedeno, Boiraultův stroj se reálně pohyboval rychlostí 1,6 km/h, teoreticky mohl dosáhnout i 3 km/h. Diplodokové sice byli poměrně pomalými dinosaury, kteří nejspíš nedokázali rychleji kráčet (nebo dokonce běžet), je však pravděpodobné, že při úniku před ohrožením mohli zrychlit zhruba na 5 až 10 km/h (a možná i podstatně více). Svého jmenovce z počátku 20. století by tedy bez problémů „předhonili“.
Miliony let proti pár měsícům
Pancéřové brnění na sobě sice diplodokové neměli (na rozdíl od příbuzných titanosaurů, kteří byli často chráněni kostěnými destičkami - osteodermy), ale na jejich hřbetě se skvěl hřeben ze špičatých rohovinových trnů o výšce až kolem 18 cm, který možná znesnadňoval dravým dinosaurům zakousnutí do této části trupu. Diplodokové také obývali rozsáhlou oblast severoamerické pevniny v počtu minimálně dvou druhů po dobu několika milionů let, zatímco Boiraultův stroj nebyl vůbec využit v boji a jeho existenci můžeme počítat na měsíce. Je tedy spravedlivé přirovnávat pozdně jurského sauropodního dinosaura k tomuto neúspěšnému válečnému stroji? To nechť už čtenáři posoudí sami… Více se o podobných tématech dočtete také zde a například také zde.
