Jurský krokodýl dýchal, zatímco pod vodou utopil kořist
Když se krokodýl vyhřívá na slunci, dýchá tlamou. Pokud je ale pod vodou, speciální membrána v zadní části jeho tlamy brání průniku vody do krku, jícnu a průdušnice. Znamená to, že tito dravci mohou otevírat tlamu pod vodou, aniž by ji vdechli.
Přitom dýchají nozdrami těsně nad hladinou. Krokodýli jsou ale známí i tím, že pro utopení kořisti udělají cokoliv, třeba i zadrží dech až na dvě hodiny.
V roce 1993 byla ve Wyomingu nalezena téměř neporušená kostra krokodýla Amphicotylus milesi a nyní byla znovu přezkoumána. Krokodýl patřil do rodiny Goniopholididae, kteří žili na severní polokouli od jury do období rané křídy (před 145 až 66 miliony let).
Podobný moderním krokodýlům
A. milesi na délku měřil asi 2,3 metry a vážil 227 kilogramů. Tento krokodýl měl jednu z nejdelších známých lebek ve své skupině. Měřila 43 centimetrů, přičemž 60 procent délky zabíral protáhlý čenich.
Nová analýza jeho kostí ovšem naznačuje, že to bylo ještě mládě. Dokud krokodýli nedosáhnou dospělosti, pozvolna rostou. „Náš konzervativní odhad je, že mohl být dvakrát tak dlouhý a těžký,” řekl Michael J. Ryan, spoluautor práce a profesor na University in Ontario.
Pečlivá analýza lebky ukázala její podobnosti s moderními krokodýly, například její prodloužená zadní část a zkrácená kost podpírající jazyk. Tyto rysy naznačují, že měl tento jurský krokodýl zmíněnou membránu moderních krokodýlů. Je to nejstarší známý důkaz o této anatomii lebky u krokodýla. psali jsme také: Analýza lebky dávno vyhynulého rohatého krokodýla vědcům odhalila nové informace o vývoji těchto zvláštních plazů.
Zdroj: Live Science.