Úžasný jev na noční obloze. Jak vzniká a kdy ho můžeme pozorovat?
Noční svítící oblaka, lidově rovněž stříbřitá oblaka, nejsou obvyklou atmosférickou oblačností. Vznikají v horní části atmosféry ve výškách kolem 80 kilometrů a nejčastěji jsou viditelná za soumraku či rozbřesku, a to na severní polokouli přibližně mezi 50. a 70. rovnoběžkou.
Původcem těchto mraků jsou krystalky vodního ledu, čímž se zásadně odlišují od běžné troposferické oblačnosti, jejíž podstatu tvoří kapičky vody. Ledové krystalky vody i dalších molekul se do této výšky dostávají ze spodních vrstev atmosféry nebo jsou rozkládány slunečním zářením přímo v mezosféře.
A v té době můžeme očekávat výskyt nočních oblak. Na severní polokouli je to vždy v období kolem letního slunovratu - zejména v červnu a první polovině července - nedaleko nad severním polárním kruhem, v době zimního slunovratu pro změnu nad jižním pólem. Proč je nebe modré a mraky bílé? Více se dočtete zde.
Přestože by to název mohl napovídat, zmíněná oblaka nesvítí vlastním světlem. Na ledových krystalcích se totiž rozptyluje sluněční záření. Běžně je však jeho množství malé a dobré podmínky proto nastávají nachází-li se Slunce nízko pod obzorem, zatímco spodní vrstvy atmosféry jsou v zemském stínu.
Je známo, že ledové krystalky se v mezosféře nabalují na malá jadérka prachu a čím více se takového materiálu v této výšce nad Zemí nachází, tím silnější a rozsáhlejší vrstva těchto oblak vzniká. Stříbřitá oblaka se proto rovněž hojně vyskytují po startech raket. Ale ukazuje se, že i při silnější sopečné aktivitě se vyskytují noční oblaka častěji, neboť nejjemnější sopečný prach může vystoupat vertikálními proudy až k mezosféře. Názorně to předvedl rok 2009. Tehdy se „setkaly“ hned tři sopečné erupce za necelý rok (Kasatochi v srpnu 2008, Mt. Redoubt v březnu 2009 a Saryčev v červnu 2009) a sezóna NLC byla neobvykle bohatá. Výrazné jevy byly pozorovány takřka každý druhý den. Věděli jste, že blesky, které během bouřek protínají oblohu, po sobě zanechávají radioaktivní mraky? Čtete více.
Pochopitelně zdrojem prachových částic nejsou jen lidské, resp. pozemské aktivity, ale i „smetí“ z vesmíru. Tím jsou myšleny zejména meteorické roje, které přicházejí jednak jako materiál z ledoprachových kometárních jader, tak i jako odpad z kosmických výprav či zaniklých umělých družic. Kosmický prach sice v drtivé většině shoří v atmosféře, ale i tak po něm zůstává mikroskopický popel, na nějž se v příhodných podmínkách led nabaluje a dopřává nám tak nádhernou podívanou.