Bohnický hřbitov bláznů. Místo, kde si podávají ruce živí s mrtvými
Půjdete-li procházkou z levé strany od Bohnické léčebny, konkrétně od místní socioterapeutické farmy, ocitnete se najednou jakoby na venkově, uvidíte víc a víc přírody. Budete-li pokračovat ulicí U Drahaně, po levé straně najdete zahrádkářskou kolonii a po pravé straně postupně dojdete k hřbitovu domácích mazlíčků. Uprostřed této scenérie se hrdě a tiše tyčí historická brána coby vstup na místo posledního odpočinku nejen pacientů místní léčebny.
Z historie hřbitova
Hřbitov byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909. První mrtvý, kterého sem uložili, byl o dva dny později jedenáctiletý chovanec bohnické léčebny František Janovský. Ten podle dostupných informací trpěl hydrocefalem, tedy vodnatěním mozku. To je onemocnění, při kterém dochází k nahromadění mozkomíšního moku v mozkových komorách. Mozkové komory se rozšiřují a utlačují okolní mozkovou tkáň, čímž dochází ke zvýšení nitrolebního tlaku.
Ačkoliv byl hřbitov primárně určen pro zesnulé pacienty Bohnické léčebny, tamější osazenstvo je mnohem pestřejší. Ročně se zde pohřbilo kolem osmdesáti zesnulých. Pacienti tu leží v hrobech nedaleko svých ošetřovatelů, místních dělníků nebo úředníků. Navíc v místních prostorách leží také italští vojáci, podlehnuvše tyfu. Tito válečníci sem byli převezeni během druhé světové války z nedalekého zajateckého tábora. Zhruba v té době do Bohnické léčebny dorazili i pacienti z psychiatrické léčebny v italském Tridentu (italsky Trento). Také oni tu našli místo posledního odpočinku. A věčně tu spí i vojáci, kteří zešíleli v zákopech první světové války.
Sebevrazi, devianti a vrazi
Sebevražda byla v minulosti z hlediska křesťanské víry považována za těžký hřích. Na webu katolik.cz se jasně říká, že „v církvi to tak dlouhý čas platilo, že sebevrahům nemohl být vystrojen katolický pohřeb, protože sebevražda je těžký hřích, po němž už není možné se s církví smířit. Dříve se také vyučovalo, že zemřít ve stavu těžkého hříchu (což je případ sebevrahů, ale i lidí kteří před smrtí nestihnou přijmout svátosti) znamená jít do pekla, protože možnost k nápravě má člověk jenom po čas pozemského života.“
Znamenalo to mino jiné, že sebevrazi mohli být pohřbeni pouze před hřbitovní zdí, nikoliv za ní. Stejně tak to platilo dlouhou dobu pro vrahy, devianty, žháře aj. Nicméně právě tato individua spočívají už léta nalevo od zadní branky hřbitova. To je také místní zvláštnost.
K dalším pohřbeným, o kterých se často mluví, patří atentátník Gavrilo Princip. Podle oficiální verze bylo jeho tělo po smrti v Terezínské pevnosti převezeno na Hřbitov sv. Marka, v Sarajevu. Neoficiálně měl být převezen a v tichosti pohřben právě na hřbitově bláznů. Údajně proto, aby se z jeho hrobu nestalo poutní místo odpůrců monarchie.
Vrah Otýlie Vranské
V prostorách hřbitova by mohlo ležet řešení jednoho z nejzáhadnějších kriminálních případů našich dějin. V září 1933 byly objeveny ostatky mladé prostitutky s končetinami důkladně oddělenými od těla. Zaměstnanci drah je našli ve dvou kufrech směřujících vlakovou poštou do Bratislavy a Košic.
Na jedné straně se tvrdí, že vrah nebyl nikdy dopaden. Na straně druhé stojí názor dnes již legendárního kriminalisty Miloslava Nečáska, který tvrdil, že Vranskou zabil policejní četař Pavlíček. Podle serveru Novinky.cz „byl Pavlíček v čase vraždy na dovolence v Praze a odpovídal popisu jednoho z podezřelých. Navíc v civilu pracoval jako laborant na pitevně, takže by si s rozřezáním těla bez problémů poradil. Vraždu mu však neprokázali. Po válce skončil v Bohnické psychiatrické léčebně, kde se v roce 1960 oběsil.“
Rok 1951 znamenal konec pohřbívání a tehdy byl zároveň zrušen kostel a místní duchovní správa. Hřbitov patří od roku 1963 Pohřební službě hlavního města Prahy. Ta se o něj bohužel nestarala a díky ní také vypadá tak, jak vypadá. Jen díky pár nadšencům a dobrovolníkům se stav hřbitova nehorší. Během let, kdy byl hřbitov oficiálně využíván, bylo na ploše 2,5 hektaru pohřbeno na 4300 osob. Oscarový režisér Miloš Forman nechal právě zde vhodit do masového hrobu svého filmového Amadea.
Dominantou Bohnického ústavního hřbitova je kaple sousedící s márnicí a také mohyla, jež byla postavena jako památka vojákům a vůbec obětem první světové války, kteří během hospitalizace v léčebně zemřeli.
Komunikace s mrtvými
Zatímco jiná místa posledního odpočinku jsou během dušiček plná živých, na tomhle místě nikoho nenajdete. Nikoho z lidí, kteří by sem přišli pozdravit své mrtvé příbuzné. Lidé, jež jsou zde pohřbeni, jsou doslova také zapomenuti. Přesto tu však bývá během roku poměrně živo.
O hřbitovu kolují nejrůznější pověsti a fámy, podle kterých se tu vyskytuje velké množství negativní energie, v určitých hodinách je zde údajně možné vidět duše mrtvých nebožtíků, a s mnohými z nich si lze i promluvit. Proto je toto místo cílem zvědavců, vyšetřovatelů paranormálních jevů, médií ve smyslu lidí schopných se s těmito entitami dorozumět.
V praxi existují přístroje ovládané člověkem, prostřednictvím kterých se lze spojit s dušemi zemřelých. Ať už ve formě zvuků, hlasů nebo obrazu. Ať už se jedná o skutečnost, nebo o šálení smyslů, nebo o sugesci, to nechť si každý zhodnotí sám v sobě. Jisté je, že tohle místo má svou specifickou atmosféru, která na citlivější jedince silně doléhá. Nemáte-li strach a toužíte po jedinečném zážitku, proč si předem se zdejším správcem nedomluvit schůzku a nepodívat se dovnitř? Protože kdo se bojí, nesmí na hřbitov.
Autorský článek, další zdroje: www.kudyznudy.cz/aktivity/tajemny-les-bor-u-ceskych-budejovic-misto-parano, bohnice.cz/zakladni-informace/historicky-hrbitov/, www.hmotove-rekonstrukce.cz/bohnice/, www.novinky.cz/cestovani/clanek/tajemstvi-bohnickeho-hrbitova-blaznu-40302767, www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=4010.
