Nejnovější

ADHD a ADD: Příznaky, průběh a účinná léčba

Želvušky jsou nenápadní tvorové dosahující velikosti maximálně do 1 mm a jsou rozšířené po celém světě. Jen u nás jich žije asi sto druhů. Lze je ale najít prakticky v jakémkoliv prostředí. Díky jejich pomalosti a zavalitosti má pro ně angličtina označení „water bear“, vodní medvěd. Osminohá stvoření žijí v půdě, mechu, ve vodě, v mořích a oceánech, nevadí jim ani prostředí pod ledovci, horké prameny, extrémní nadmořské výšky v Himálaji či obrovský tlak v hlubinách oceánů. O vzácném úlovku z hlubin jsme informovali v tomto článku.

Želvušky jsou schopné přežít prakticky cokoli. Umí totiž to, co se můžeme dočíst ve sci-fi románech. Umějí se přivést do stavu hibernace. Ocitnou-li se v nepříznivých podmínkách, vyplaví do svého organismu látku zvanou trehalóza, což je disacharid složený ze dvou molekul glukózy, tedy vlastně druh cukru.

Ten dokáže za určitých podmínek přejít do struktury podobné sklu a chránit buněčné struktury obdobným způsobem jako jantar konzervuje pravěký hmyz.

V tomto stavu pak želvušky dokáží přežít i opravdu drsné podmínky. Můžete je vařit, ponořit do tekutého helia, vystavit je vakuu, teplotě blízké absolutní nule (-270 stupňů Celsia) nebo naopak teplotě 120 stupňů Celsia, můžete je celá desetiletí, ba dokonce staletí mořit žízní – je zaznamenán případ, kdy želvuška přežila 120 let v suchém mechu a po jeho navlhčení se měla čile k světu. Vydrží radiaci v dávkách tisícinásobně převyšujících smrtelnou dávku pro člověka, nebo tlak až šestkrát vyšší, než jaký vládne na nejhlubším místě oceánu.

Když se pak zase podmínky vrátí k normálu a želvuška přijde do styku s vodou, trehalóza se ze "skla" nejdřív změní ve viskózní látku a pak v kapalinu. Bílkoviny, které dosud chránila, zase nabývají původního tvaru a funkcí. Tvor, který právě prošel peklem, si opět začne žít jako by se vůbec nic nestalo. 

Záhadou přitom není jen jak to dokážou, ale především proč? Příroda obvykle nevytváří adaptace, které by byly zbytečné. Na naší Zemi se ale podmínky, kterým je želvuška schopná vzdorovat, nikdy nevyskytovaly. V rámci experimentu tedy vědci vyslali želvušky na oběžnou dráhu a tam je vystavili vakuu, radiaci a kosmickému chladu. Po návratu na Zemi je zase vrátili do normálních podmínek a drobní tvorečkové ožili a začali se bez potíží dále rozmnožovat. 

Nezničitelnost želvušek tedy mnohonásobně přesahuje všechno, s čím se mohly na Zemi během své evoluce setkat. Nejzáhadnější na tom ale je, že tuto odolnost vlastně k ničemu nepotřebují.