Aristotelés možná znal dinosaury
Podivný nadpis tohoto článku si vyžaduje rychlé vysvětlení hned v úvodu. Dotýká se totiž zajímavého období „předvědecké“ paleontologie, kdy se lidé navzdory zavedeným představám zcela běžně setkávali se zkamenělinami pravěkých organismů (včetně dinosaurů), ale neměli ještě nejmenší ponětí, co si o nich myslet a kam je zařadit. Ono zmíněné setkání proběhlo již v antickém starověku, přibližně několik století před počátkem našeho letopočtu. V díle tzv. Pseudo-Aristotela (soubor děl, jejichž autorství bylo v antice připisováno Aristotelovi ze Stageiry, zřejmě však neprávem) a Lúkiána ze Samosaty (asi 120/5–po 180 n. l.) se nám totiž dochovala zmínka o „otiscích stop v kameni“, které jsou běžně nacházené ve skalách a často jsou přisuzovány mytickému Héraklovi.
Dinosauří stopy byly známé už v době starého Říma
Autor, označovaný jako pseudo-Aristotelés, zmiňuje, že „nedaleko Pandósie v Japýgii/Lukánii (dnešní kraj Basilicata na jihu Itálie) jsou kamenné stopy Hérakla ukazovány kolemjdoucím a nikomu není dovoleno na ně stoupnout“. V roce 2001 publikovali William Sarjeant a Adrianne Mayorová svoji domněnku, že se nejspíš jednalo o stopy pleistocénních savců. Nověji jsou však tyto stopy považovány spíše za ichnofosilie dinosaurů, protože ve stejné oblasti na území Pandósie jsou série dinosauřích stop v druhohorních sedimentech poměrně běžné. Stopy druhohorních dinosaurů tedy dobře znali již současníci starých Řeků a Římanů! Netušili však, komu mohly patřit, proto si pozvali na pomoc mytologii – stejně jako v případě starých Číňanů, australských Aboriginců, severoamerických Indiánů, jihoafrických Sanů a dalších.
Zkameněliny popisovali už starověcí učenci v době klasické antiky
Zatímco výše zmíněné informace od slavného vychovatele Alexandra Velikého Aristotela (384–322 př. n. l.) nejspíš nepocházejí, v díle tohoto řeckého učence o fosiliích skutečně zmínky existují. V jeho „Dějinách živočichů“ (Historia Animalium) a v díle jeho mladšího současníka Theofrasta (371–287 př. n. l.) „O rybách“ se totiž dočítáme o stopách organismů, zachovaných v kameni. Ty neucházejí ani pozornosti římského přírodovědce Plinia Staršího (23–79 n. l.), který o nich referuje ve svém kompendiu Naturalis Historia jako o „Phycites“, „řasám podobných kamenech“. Skutečným zakladatelem „předvědecké paleoichnologie“ byl však až renesanční génius Leonardo da Vinci (1452–1519). Ten nejenom že namaloval ichnotaxon Palaeodictyon, ale ichnofosilie přímo zkoumal a porovnával se současnými exempláři příbuzných organismů.
První "atlasy zkamenělin" vznikaly v 16. století
Zatímco jeho současníci považovali zkamenělé fosilní schránky za neživé objekty a hříčky přírody, sám Leonardo tyto nichi petrificati porovnával s biologicky erodovanými schránkami současných měkkýšů a usuzoval na jejich mořský původ prostřednictvím zachovalých známek bioturbace (organického rozrušení sedimentu). Ve své době však ještě neprorazil, protože věda ještě nebyla na podobně revoluční závěry připravena a sám Leonardo se nezapojoval do akademických diskuzí na podobná témata. Následovala jména jako Ulisse Aldrovandi (1522–1605) nebo Konrad Gessner (1516–1565), kteří rovněž sbírali a zakreslovali v průběhu 16. století tehdy velmi exotické fosilie. Z této doby pocházejí také jakési první "atlasy zkamenělin".
Zkamenělinami se zdobili i pravěcí lidé v Dolních Věstonicích
Skutečný myšlenkový průlom a uznání biologické podstaty ichnofosilií nicméně nastal až v průběhu 18. století, s příchodem vědeckých metod a systematického bádání. A na závěr malá perlička – dějiny ichnologie začínají pravděpodobně na našem území, konkrétně na jihomoravských paleolitických lokalitách v Pavlově a Dolních Věstonicích. Obyvatelé této lokality již před asi 25 tisíciletími záměrně sbírali schránky mlžů se známkami bioeroze (oichnus) a využívali je jako předměty zkrášlení či talismany. V Mongolsku byly dokonce objeveny zkamenělé skořápky dinosauřích vajec s navrtanými otvory, které mohly sloužit jako ozdoby nebo talismany již před mnoha tisíciletími. Více se dočtete také zde a dále zde.
