Proč trpíme arachnofobií a co skutečně způsobuje strach z pavouků
Arachnofobů je zjevně hodně. Většina z nich ale nedokáže svůj strach z pavouků podepřít ničím jiným, než tím, že jsou oškliví. Ještě v minulém století toto téma studoval profesor Graham Davey z City, University of London a vypracoval o něm studii. Ta zahrnovala výpovědi 118 vysokoškolských studentů. Zhruba 75 procent z nich odpovědělo, že se pavouků alespoň mírně bojí, jsou jim nepříjemní a vyhýbají se kontaktu s nimi. Většinou to byly ženy.
Možná jste si toho již všimli i vy sami během života. Mnohem častěji se těchto tvorů bojí ženy než muži. Další zajímavou vlastností je, že v rodinách, kde se bojí pavouků někdo z rodičů či prarodičů, tento strach obvykle sdílí i děti. Studie profesora Daveye ale neprokázala, zda by se tak mohlo jednat v důsledku dědičné složky nebo pouze té výchovné. Dává to smysl i bez genetiky, pokud odmala říkáte dítěti, aby se nevyklánělo z oken, že je to nebezpečné a může spadnout, pravděpodobně si to takhle zafixuje. Budete-li jim povídat o strachu z pavouků, kteří je mohou pokousat, děti si to budou pamatovat.
Překvapivé je, že Davey zjistil, že archanofobie nebyla výsledkem specifického „pavoučího traumatu“, což znamená, že lidé si ji nebudují na základě nepříjemné zkušenosti například po kousnutí pavoukem. Pokud někdo z pavouků nemá strach, obvykle se nic nezmění, pokud nějakého chytí do ruky a ten jej kousne. Je to obdobná situace jako s bodnutím vosy, málokdo nikdy nedostal žihadlo a přesto se svět nehemží lidmi s panickou hrůzou z vos.
Kvůli prozkoumání, jakou roli hraje v podobných případech genetika, vznikla jiná, dokonce dvojitá studie. Bylo to roku 2003 a provedl ji John Hettema na Virginském Institutu pro psychiatrii. Vyplývá z ní, že jednovaječná dvojčata mají identickou DNA, ale jakmile vyrostou, volí pro svůj život odlišné prostředí. Díky tomu mohli výzkumníci ověřit, jak genetika ovlivnila jejich chování. Když Hettema zaznamenal reakce dvojčat na „strach-relevantní“ obrázky, které obsahovaly pavouky a hady, ve srovnání se „strach-irelevantními“ obrázky jako geometrické útvary, analýza výsledků ukázala, že reakce jsou velmi podobné. To znamená, že genetika sehrála svou roli a arachnofobie je skutečně dědičná. Nemusíte nutně zažít nic nepříjemného s pavouky, abyste se jich báli.
Existují ale i studie, které podporují verzi, že těm, kdo nemají strach zakořeněn geneticky, ho přivodilo něco, co je nazýváno „pavoučí trauma“. Jedná se právě o událost, kterou jsme zažili s pavoukem a proběhla v tak útlém dětství, že jsme na ni již dávno zapomněli. Podvědomě máme ale strach zakořeněn v mozku dál. V této studii překvapivě vyplynulo na povrch, že děti mají naprosto největší strach z pavouků a na druhém místě místě děti nejčastěji uváděly únosce. Ty, které měly z pavouků, nejčastěji uvedly, že s nimi mají nějaký ošklivý zážitek.
Proč strach vzniká právě z pavouků?
Co tedy dělá pavouky tak děsivými? Určitě to nebudou hrozby kousnutí. Zmíněná studie profesora Daveye zkoumala, co je na pavoucích tak hrozného oproti ostatnímu hmyzu. Ukazuje se, že nejde ani tak o strach z kousnutí jako spíše o zdánlivě nevyzpytatelné rychlé pohyby pavouků a jejich nohy. Na pohled jsou pro nás tak odporní, že mnoho lidí to přiměje křičet.
Člověka vysoký počet končetin a schopnost pavouka rozběhnout se kterýmkoliv směrem, klidně i po zdi nahoru či na strop velmi znepokojuje. Některé druhy mohou dokonce skákat, takže se přirozeně bojíme, aby se nám nevymrštily do obličeje. Nohy jsou neúměrně dlouhé a rychlé, což je pro arachnofobiky stresující. Mimo jiné se také prokázalo, že lidé, kteří mají strach z pavouků, se často bojí i jiných zvířat, jež naše společnost příliš dobře nepřijímá.
Strach z pavouků může být ovlivněn i kulturním zázemím. Je to podobné jako s lidmi, kteří vyrostli v rodině, kde je strach z pavouků běžný. V Evropě je lidé vyhánějí z domů a nemají k nim žádný vztah, pavouci jsou pro ně škůdci. V oblastech Afriky, kde se pavouci běžně jedí, však lidé arachnofobií obvykle netrpí, protože jsou na tyto tvory zvyklí.
Můžeme s arachnofobií bojovat?
Jako léčba arachnofobie se využívají antidepresiva. Někteří lidé se s ní ale pokoušejí bojovat i přirozenější cestou, pokoušejí se tedy o nejrůznější meditace. Stejně jako u jiných fobií lze arachnofobii léčit kognitivně behaviorální terapií. To znamená, že se terapeut snaží nahradit negativní automatické myšlenky spojené s pavouky myšlenkami racionálnějšími. Tato metoda podle doktora Alana Manavitze, klinického psychiatra z Lenox Hill Hospital, v New Yorku, spočívá v učení se relaxačních technik a následné konfrontaci našich obav z toho, čeho se bojíme nejméně a čeho se bojíme nejvíce.
Zjednodušeně řečeno, člověk se postupně přeučí svůj návyk, jak se dívat na pavouky. Přestane je vnímat jako odporné a nebezpečné, stanou se jen běžnou součástí světa, která není zrovna příjemná stejně jako porouchané rádio nebo nevyprané ponožky.
Samozřejmě také platí, že máme strach ze všeho neznámého, a tak se vyplatí si o pavoucích něco přečíst a zkusit je poznat. Málokdy totiž skutečně koušou, obvykle to bývá v sebeobraně. Navíc přestože jed od některých pavouků, jako je jedovatá černá vdova či hnědý samotářský pavouk, může být nebezpečný, většina kousnutí pavoukem je neškodná. Opravdu nebezpečná jsou pouhá dvě procenta pavouků. A pokud si chcete ušetřit šok z toho, že na nějakého narazíte, nainstalujte sítě na okna a před domem nenechávejte válet kameny nebo dřevo, udržujte čistotu a vyhýbejte se prasklinám, kam by se mohli schovat.
Autorský článek. Další zdroje: Psycom.net
