Nejnovější

ADHD a ADD: Příznaky, průběh a účinná léčba

Právě replika kostry karnotaura byla v roce 2008 jako první anatomicky přesná kopie dinosauřího skeletu vystavena v trvalé expozici muzea na našem území. Tou institucí je Chlupáčovo muzeum historie Země na pražském Albertově (v budově, kde sídlí Ústav geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy). Ale zpět k samotnému původci kostry, kterým byl vývojově vyspělý zástupce dravých dinosaurů z čeledi Abelisauridae.

Dobře známý zabiják z Jižní Ameriky

První fosilie tohoto dinosaura byly objeveny v roce 1984 v sedimentech geologického souvrství La Colonia na území argentinské provincie Chubut a díky jejich dobrému stavu zachování se karnotaurus, formálně popsaný nedávno zesnulým paleontologem Josém F. Bonapartem (1928-2020), hned v následujícím roce stal jedním z nejlépe prozkoumaných druhohorních dravých dinosaurů z celé jižní polokoule. Datování hornin ukázalo, že tento predátor žil na počátku posledního z geologických věků druhohorní křídy – v maastrichtu (asi před 72 až 69,9 miliony let). Tím pádem představoval jednoho z nejmladších abelisauridů z území Jižní Ameriky, a to v době, kdy již byl tento kontinent oddělen od Evropy, Afriky i Severní Ameriky.

Rohatá bestie z období křídy

Stejně jako jeho příbuzní měl i karnotaurus relativně vysokou a krátkou lebku, navíc ozdobenou výraznými kostěnými výrůstky nad očnicemi (odtud jeho rodové jméno, které v překladu znamená „masožravý býk“). Výrůstky na lebce o celkové délce kolem 60 cm byly dlouhé zhruba 15 centimetrů, ale zaživa mohly být doplněny rohovinou a vytvářet skutečně výrazné dlouhé rohy. Podle některých paleontologů se karnotauří samci těmito rohy mohli srážet a provádět jakési ritualizované souboje, ačkoliv pro tento druh chování neexistuje ve fosilním záznamu žádná pevná opora. O chování těchto dávných predátorů totiž prakticky nic s určitostí nevíme.

Rychlejší než olympijští sprinteři

Zatímco americký badatel Gregory S. Paul se v roce 1988 domníval, že lebeční výrůstky karnotaurů sloužily jako ochrana očí při srážení hlavami, o deset let později byla publikována studie, podle které bylo krční svalstvo dinosaura natolik silné, že dokázalo absorbovat energii ze srážek při rychlosti až 5,7 m/s (20,5 km/h) z obou stran. Každopádně to ještě nebyla maximální rychlost pohybu karnotaurů, protože ta byla v roce 2011 odhadnuta dokonce na 48 až 56 km/h. To by z jihoamerického dravce činilo jednoho z nejrychlejších známých teropodů větší velikosti. Ani Usain Bolt by neměl šanci před ním utéct.

Mozek jako menší banán

Síla čelistního stisku karnotaurů byla spíše menší, alespoň v porovnání s jeho současníky tyranosauridy – činila podle odhadů jen asi 3341 newtonů, což je sotva desetina hodnoty, která je odhadována pro druh Tyrannosaurus rex. Celková hmotnost karnotaura byla nověji stanovena na 1,4 až 1,8 tuny, což je v plné shodě s většinou údajů, odhadovaných již dříve pro tohoto asi 7,5 až 9 metrů dlouhého dravce. Dalším zajímavým zjištěním je objem mozkovny karnotaura, který činí asi 170 kubických centimetrů, přičemž samotný mozek byl dlouhý asi 18 cm. Karnotaurus měl tedy mozek poměrně velký a výkonné měl také smysly (zejména čich, v menší míře pak zrak a sluch).

Pražský teropod s děravou hlavou

Právě čichem karnotauři pravděpodobně dalece překonávali ostatní jihoamerické abelisauridy, jak naznačuje struktura jejich nasálních cest v lebce. Celkově pak byla vnitřní stavba lebky tohoto „pražského“ teropoda podobná vnitřní stavbě lebek ostatních abelisauridů, a to včetně její pneumatizace, tedy výskytu dutin, které nejspíš sloužily jako prostředek termoregulace a částečně snad i respirace. Více nám snad odhalí další moderní výzkumy s využitím nových zobrazovacích technologií. Více se o podobných tématech dočtete také zde a například také zde.