Dešťová voda se už nedá pít. Obsahuje životu nebezpečné chemikálie
Hlavním viníkem jsou plasty, i když za to samy o sobě nemohou. Vyrábíme si je sami a také jimi sami zamořujeme planetu. A teď jsou jejich mikročástice, známé jako perfluoralkylové a polyfluoralkylové látky, kterým dala angličtina zkratku PFAS, i v dešťové vodě.
Podle studie zveřejněné v časopise Environmental Science and Technology už povolené hranice PFAS byly dokonce překročeny. Jsou všude, včetně atmosféry, a tedy i dešťovky. Pít takovou vodu je opravdu životu nebezpečné. Plasty v kontaminované vodě totiž při jejím užívání vedou ke zhoubným onemocněním, mají negativní vliv na imunitní systém, kardiovaskulární systém a poškozen může být dokonce i vývoj dítěte.
Možná se teď ptáte, jak se plasty nebo obecně PFAS do dešťové vody vůbec dostanou. Je to celkem jednoduché. Světová moře jsou plasty značně znečištěná, to ostatně není žádná novinka. A právě z mořské vody se PFAS dostanou do vzduchu, odtud do atmosféry, tam kontaminují mraky, a když prší, z mraků se dostanou do dešťové vody.
Mikroplastů se navíc prakticky nedá zbavit. Plasty jako takové mají dobu rozpadu někde na skládce tisíce let, ale jsou tam alespoň nějak izolovány. Naproti tomu mikroplasty, což jsou okem neviditelné malinkaté kousky plastů, jsou už dnes prakticky všude. Dokonce i v našem krevním oběhu, protože je do těla vstřebáváme v podstatě dnes a denně. V podstatě je další krutou pravdou, že jsou i v pitné vodě, která vám doma teče z kohoutku.
Plasty jsou tak prakticky jedním z nejhorších vynálezů lidstva. Stalo se tak v minulém století, konkrétně už v roce 1907. A od té doby jsme si jimi zamořili planetu i vlastní těla. Přitom to vypadalo jako dobrý nápad, který se zrodil u petrolejářských firem. Ty chtěly nějak zpracovat odpad, který produkovaly při zpracování ropy, a tak experimentovaly tak dlouho, až se zrodilo plexisklo. A s ním i všechny ty polyetyleny, nylony, teflony a řada dalších plastových směsí, které dnes běžně používáme. Prakticky vše dnes máme v plastu. A plast je materiál, který nelze rozbít, nekoroduje, nehnije, zkrátka je nezničitelný.
A teď tu máme bakelit, třeba na našich mobilních telefonech nebo polyethylentereftalátovou formu polyesteru, kterou všichni známe jako PET láhev, ve které si každý den kupujeme nějaké to pití, včetně "čisté vody". Je to levné, nedá se to rozbít a co hůř, PET lahvemi jsme si doslova zamořili planetu, protože je jich tolik, že nevíme, kam s nimi.
A navzdory tomu všemu zelenému šílenství nepomůže ani recyklace. Není to totiž jednoduchá procedura. Různé plastové produkty musí být nejprve pečlivě roztříděny, než je vůbec možné je začít recyklovat. Jakmile by k recyklaci dorazily dva rozdílné plasty, vůbec by to technologicky nefungovalo.
Zdá se vám to jako špatná zpráva? Taky že je. Plasty používáme všude a kromě toho, že si jimi znečišťujeme životní prostředí, se jimi tak nějak nenápadně taky pomalu trávíme. Dost možná, že naši civilizaci nevyhladí ani sluneční erupce nebo záření ani žádný obrovský meteorit, který se srazí se Zemí, ale plasty, které jsme si sami vynalezli a bez nichž si dnešní život ani nedovedeme představit.
Autorský článek, další zdroj: The Independent
