Nejnovější

ADHD a ADD: Příznaky, průběh a účinná léčba

Oběžné dráhy vnitřních planet sluneční soustavy, tedy Merkuru, Venuše, naší Země a Marsu, jsou totiž velmi chaotické a vypočtené modely naznačují, že tyto vnitřní planety už do sebe měly dávno narazit. A přesto se tak nestalo. Jak je to tedy možné? Co chrání naši planetu a život na ní, ale i další planety před naprostou zkázou?

Prostřednictvím hlubokého zkoumání modelů planetárního pohybu vědci zjistili, že pohyby vnitřních planet jsou omezeny určitými parametry, které fungují jako pouto, které brání chaosu v celém planetárním systému. Tak jak to tedy funguje a co nás chrání, když planety na sebe neustále působí vzájemným gravitačním tahem a pořád provádějí drobné úpravy oběžných drah? Řeč je samozřejmě o menších planetách, protože ty větší planety, které jsou na vnějších stranách systému, jsou značně odolnější vůči gravitačním tahům a jejich oběžné dráhy jsou tak prakticky stabilní.

Po celá staletí se vědcům nepodařilo najít rovnici, která by ukázala, jak jsou řízeny pohyby tří až čtyř interagujících planet. Nakonec vlastně vznikly dva scénáře, ve kterých se vzdálenosti mezi Merkurem, Venuší, Marsem a Zemí liší jen nepatrně, přičemž v jednom scénáři se planety srazí, zatímco v tom druhém se od sebe odkloní. A s přihlédnutím k faktu, že naše sluneční soustava je stará 4,5 miliardy let, je skutečně šokující, že nedošlo a nedochází k žádným velkým katastrofám.

Astronom Jacques Laskar ve své práci dokázal stanovit tzv. Ljapunovův čas, což je doba, za kterou se dvě trajektorie s téměř identickými výchozími podmínkami rozcházejí o určitou hodnotu. Laskar vypočítal, že je to pouhých 5 milionů let. V zásadě to znamená, že každých 10 milionů let je nutné připočíst jednu nulu. Pokud je tedy například počáteční nejistota polohy planety 15 metrů, o 10 milionů let později je to 150 metrů a po 100 milionech let je to nejistota už 150 milionů kilometrů, což odpovídá mimo jiné vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. A to je poměrně znepokojující výpočet.

Když se Laskar a jeho kolegové pustili do matematických výpočtů, objevili jisté symetrie v gravitačních interakcích, které vlastně vytvářejí jakousi bariéru v chaotickém pohybu planet. Jinými slovy, pro vesmír typický chaos v pohybu planet v naší sluneční soustavě stále existuje, ale tyto symetrické bariéry jej zkrátka drží pod kontrolou. Laskarova práce ale neodpovídá na otázku, co jsou ony symetrie zač. Jde o nějakou neviditelnou sílu?

Země a Příroda

Už v roce 2025 nás čeká takzvané solární maximum. Přijde extrémní počasí, erupce a ohrožení elektrické infrastruktury

Vědci se proto nyní budou soustředit na další práci, ve které budou zjišťovat odpověď na otázku, zda se počet planet ve sluneční soustavě někdy lišil od toho, co vidíme dnes. Přes veškerou stabilitu, které se těší planety, včetně té naší, zůstává otázkou, zda tomu tak bylo vždy, po všechny ty miliardy let, než se na Zemi či případně i jiné planetě vyvinul život.

Autorský článek, další zdroj: Physics - Astronomy