Nejnovější

ADHD a ADD: Příznaky, průběh a účinná léčba

Dobrou zprávou je, že na rozdíl od našeho vlivu na planetu samotnou, tato bariéra, kterou jsme vytvořili ve vesmíru, skutečně funguje v náš prospěch. Jak?

V roce 2012 NASA vypustila dvě vesmírné sondy, které vzájemně spolupracovaly, když prolétaly v oblasti Van Allenových pásů Země rychlostí kolem 3 200 kilometrů v hodině.

Naše planeta je obklopena dvěma radiačními pásy

Naše planeta je obklopena dvěma takovými radiačními pásy (a dočasným třetím). Vnitřní pás se táhne od přibližně 640 do 9 600 kilometrů nad zemským povrchem, zatímco vnější pás zaujímá nadmořskou výšku zhruba 13 500 až 58 000 kilometrů.

V roce 2017 detekovaly sondy něco zvláštního, když sledovaly aktivitu nabitých částic zachycených v magnetickém poli Země. Tyto nebezpečné sluneční výboje byly drženy na uzdě pomocí jakési nízkofrekvenční bariéry.

Vědci následně zjistili, že tato bariéra v posledních několika desetiletích aktivně tlačila Van Allenovy pásy od Země a nyní jsou díky tomu spodní hranice paprsků záření od nás ve skutečnosti dále, než tomu bylo v 60. letech.

Co se tedy změnilo

Určitý typ přenosu, nazývaný rádiová komunikace s velmi nízkou frekvencí (VLF), je nyní mnohem běžnější než v 60. letech a tým NASA potvrdil, že mohou ovlivnit, jak a kde se určité částice ve vesmíru pohybují. Jinými slovy, díky VLF nyní máme antropogenní (nebo-li člověkem vytvořené) vesmírné počasí.

"Řada experimentů a pozorování zjistila, že za správných podmínek mohou rádiové komunikační signály ve frekvenčním rozsahu VLF ve skutečnosti ovlivňovat vlastnosti prostředí s vysokou energií záření kolem Země,“ uvedl jeden z týmu Phil Erickson z observatoře Haystack MIT v Massachusetts.

Většina z nás nebude mít v každodenním životě se signály VLF mnoho společného, ​​ale jsou základem mnoha inženýrských, vědeckých a vojenských operací. S frekvencemi mezi 3 a 30 kilohertzy jsou příliš slabé na přenos zvukových stop, ale jsou ideální pro vysílání kódovaných zpráv na velké vzdálenosti nebo hluboko pod vodou.

Jedním z nejběžnějších způsobů použití signálů VLF je komunikace s hlubinnými ponorkami, ale protože jejich velké vlnové délky se mohou rozptylovat kolem velkých překážek, jako jsou skály, používají se také k přenosu v obtížném terénu.

Když sondy porovnaly umístění bariéry z VLF s hranicemi radiačních pásů Země, zjistily, co původně vypadalo jako zajímavá náhoda. "Vnější rozsah bariéry VLF odpovídá téměř přesně vnitřnímu okraji Van Allenovým pásům,“ řekla NASA.

Ale jakmile si vědci uvědomili, že signály VLF mohou skutečně ovlivnit pohyb nabitých částic v těchto radiačních pásech, uvědomili si, že tato neúmyslně vytvořená bariéra je postupně tlačí zpět. Nikdy sice nebylo záměrem, aby signály VLF šly kamkoli jinam než na Zemi, ale ukázalo se, že unikly do prostoru obklopujícího naši planetu a přetrvávaly tam dostatečně dlouho, aby vytvořily obrovskou ochrannou bublinu, kterou Dan Baker z Laboratoře pro fyziku atmosféry a vesmíru na Coloradské univerzitě označil jako neproniknutelnou bariéru. Výzkum vědci zveřejnili ve Science Space Reviews. Přečtěte si také: Záhadný miniměsíc kroužící kolem Země je ve skutečnosti raketovým posilovačem z 60. let.