Nejnovější

ADHD a ADD: Příznaky, průběh a účinná léčba

K radikálnímu kroku zařadit veškeré ptactvo mezi tzv. teropodní dinosaury se odhodlali dva novátorsky smýšlející paleontologové – Robert T. Bakker a Peter M. Galton – již v roce 1984. V periodiku Nature tehdy publikovali článek, ve kterém odmítli spekulace o tom, že dinosauři neměli společného předka (a netvoří tedy přirozenou vývojovou skupinu) a zároveň zařadili ptáky napevno do skupiny Dinosauria. Protože se však jednalo spíše o jakýsi dobře naplánovaný a promyšlený útok na starou generaci paleontologů s konzervativním přístupem, tato studie nebyla přijata s obecným souhlasem a nadšením.

Myšlenka, že ptáci jsou žijící dinosauři, se objevila již v roce 1984

Jednalo se ale o završení dlouholeté snahy Bakkerova školitele Johna H. Ostroma, který v roce 1969 zahájil tzv. Dinosauří renesanci. Ostrom dokázal, že společné anatomické znaky ptáků a některých "neptačích" teropodních dinosaurů jsou natolik početné a významné, že jednoduše není možné popírat blízkou vývojovou příbuznost obou skupin (a tedy i vznik ptáků přímo z jedné skupiny teropodů). Ostrom si povšiml, že kostra srpodrápého deinonycha, příbuzného velociraptorovi z Jurského parku, vykazuje adaptace k rychlému pohybu a zároveň, že je při zmenšení téměř nerozlišitelná od kostry „praptáka“ archeopteryxe. Jeho studie o deinonychovi, publikovaná v červenci roku 1969, se proto stala jakýmsi milníkem a počátkem nového vnímání dinosaurů vědeckou i laickou veřejností.

Již celé století před Ostromem, tedy kolem roku 1870, si však této podobnosti povšiml i britský přírodovědec Thomas Henry Huxley, když poprvé popisoval fosilii zmíněného druhu Archaeopteryx lithographica. Zkamenělina objevená u bavorského Solnhofenu v roce 1861 byla zakoupena Britským přírodovědným muzeem díky Richardu Owenovi, muži, který dal dinosaurům roku 1842 jejich jméno. Owen však – coby odpůrce Darwinovy evoluční teorie - nebyl krásou „chybějícího vývojového článku“ příliš nadšen. Jeho popis se tedy nesl v poněkud jiném duchu, než samostatný popis Huxleyho, který si fosilie pečlivě prohlédl a jako zkušený anatom o nich nezávisle publikoval.

Podobnosti ptáků a dravých dinosaurů si všimli již viktoriánští vědci před rokem 1870

Využil přitom publikovanou studii samotného Owena a sepsal vlastní pojednání o dinosaurech a ptácích. Porovnával zejména kostru archeopteryxe a jiného malého teropoda od Solnhofenu – druhu Compsognathus longipes. Kupodivu byly jeho správné závěry o původu ptáků z dinosaurů vcelku akceptovány, a to zejména díky představené přesvědčivé kombinaci primitivních a vyspělých anatomických znaků na kostře archeopteryxe. Po dlouhou dobu pak byla myšlenka dinosauřího původu ptáků přinejmenším považována za pravděpodobnou, ne-li přímo prokázanou. Další, ještě kvalitněji zachované exempláře bavorského praptáka, ji přitom nadále posilovaly.

Přesto se časem od teorie dinosauřího původu ptáků začalo upouštět. Paleontologové se možná zalekli příliš přímočarého důkazu evolučních pochodů, možná nemohli uvěřit, že tak dokonalé létající bytosti, jako jsou ptáci, mohli vzniknout v relativně krátkém časovém období z poněkud zavalitých a nepříliš pohyblivých plazů (jak byli tehdy dinosauři mylně vnímáni). Předkové ptáků pak začali být hledáni mezi tzv. tekodonty, stejně jako předkové samotných dinosaurů. Velkou měrou k tomu přispělo i dílo amatérského dánského badatele a umělce Gerharda Heilmanna z počátku 20. století. To vše se pak změnilo až na počátku 70. let minulého století.

Kostra deinonycha jednoduše nemohla patřit pomalému a studenokrevnému tvorovi

Ostrom ve své práci rozhodně neopomenul zmínit svého předchůdce Huxleyho, který referoval o evolučním pojítku mezi dinosaury a ptáky o rovné století dříve. Povšiml si relativně dlouhých paží deinonycha a zcela správně vyvozoval, že i tento dinosaurus mohl být zaživa pokryt peřím. Když byl proto o čtvrt století později oznámen z Číny objev prvního opeřeného dinosaura, Ostrom byl nesmírně potěšený. I samotná kostra mu ale nabídla množství anatomických vodítek. Paleontolog zaznamenal, že deinonychus i ptáci sdílejí duté kosti, zaživa vyplněné vzdušnými vaky, uplatňujícími se při respiraci. I to naznačovalo, že deinonychus byl teplokrevný a agilní tvor s vysokým stupněm metabolismu.

Dalším znakem byly srostlé klíční kosti (do podoby tzv. furkuly), půlměsíčitá zápěstní kost (charakteristická pro ptáky a využívaná při skládání křídel podél těla), vypouklé očnice a schopnost trojrozměrného vnímání obrazu a v neposlední řadě také zvětšení některých částí mozku, provádějících kontrolu rychlých pohybů a zodpovědných za orientaci v prostoru. Sdílených znaků na kostře deinonycha, archeopteryxe a současných ptáků však bylo ještě mnohem víc. Dá se tedy říci, že již před padesáti lety byly předloženy zásadní důkazy pro dinosauří původ ptáků a nové objevy i výzkumy z posledních let tuto teorii ještě více podporují.

Ptáci jsou skutečně žijící, specializovaní teropodní dinosauři

Ptáci jsou zkrátka specializovanou skupinou maniraptorních teropodních dinosaurů, jejichž vznik lze datovat přibližně do období počínající svrchní jury (asi před 160 miliony let). A zjednodušeným, ale výstižným přirovnáním uvedeno - stejně jako netopýry stále považujeme za savce, i když mají křídla a aktivně létají, tak i ptáci jsou stále opeření, vysoce specializovaní bezzubí teropodní dinosauři. Skutečně, dinosauři jsou i dnes všude kolem nás, ať už jde o kolibříky, husy, vrabce nebo pštrosy. Psali jsme také: Jak velký skutečně byl a co opravdu víme o největším dinosaurovi všech dob.