Nikoliv náhodou se ornitomimosaurům, tedy zástupcům skupiny Ornithomimosauria, přezdívá „pštrosí“ dinosauři. Tito extrémně lehce stavění běžci se pštrosům podobali svým celkovým vzhledem, prokazatelným tělesným opeřením a nejspíš i celkovou stavbou těla. První zástupci ornitomimosaurů se objevují již na samotném počátku křídové periody (asi před 140 miliony lety) a postupně osídlují současnou Asii, Evropu a Severní Ameriku.

Bezzubý sprinter

Typickým zástupcem skupiny je severoamerický pozdně křídový druh Struthiomimus altus, který žil v období přibližně posledních 11 milionů let křídy (před 77 až 66 miliony lety) na území současného západu USA a provincie Alberty v Kanadě. Tento býložravý nebo všežravý teropod byl zřejmě opeřený, teplokrevný a dokázal velmi rychle běhat. Jeho malá hlava na relativně dlouhém krku byla vybavena bezzubým zobákem a poměrně velkýma očima.

Dokonalý napodobitel pštrosa

Strutiomimové dosahovali v dospělosti délky kolem 4,3 metrů a výšky ve hřbetu asi 1,4 metru (jejich hlava se tedy nacházela přibližně 2 metry nad zemí, podobně jako u samců pštrosa dvouprstého). Toho připomínali strutiomimové (toto jméno v překladu skutečně znamená „napodobitel pštrosa“) také svojí hmotností, která dosahovala asi 150 kilogramů. Nejnápadnějším rozdílem mezi strutiomimem a dnešním pštrosem pak byla v případě dinosaura přítomnost dlouhého ocasu a předních končetin s pařáty zakončených výraznými drápy.

Zahrál si i v Jurském parku

Svojí tělesnou stavbou a anatomií se Struthiomimus příliš nelišil od svých příbuzných – například rodu Ornithomimus a mongolského rodu Gallimimus známého z filmu Jurský park. Ocas strutiomimů byl poměrně pevný a sloužil nejspíš při manévrování a změně směru při rychlém běhu. První fosilie tohoto rodu byla objevena v kanadské Albertě roku 1901 paleontologem Lawrencem Lambem, který byl velmi překvapen. V té době se totiž vědci ještě domnívali, že dinosauři byli poměrně těžkopádní a pomalí.

Běh rychlostí 80 km/h

Zajímavé také je, že fosilie strutiomimů patřily mezi první dinosauří zkameněliny, na jejichž základě bylo předpokládáno horizontální držení těla u teropodních dinosaurů, a to již v průběhu druhého desetiletí minulého století. Jejich tělo tedy netrčelo do výšky, ale bylo neseno v rovině se zemí. Rychlost běhu těchto dinosauřích sprinterů je samozřejmě neznámá, ale dá se předpokládat, že se pohybovala v úctyhodném rozmezí asi 50 až 80 km/h, podobně jako u současných pštrosů. Další podobné články naleznete například zde nebo také zde.