Největší ptačí zabiják historie
Forusracidi, kterým se neformálně přezdívá terror birds („hrůzoptáci“), byli dlouhou dobu dominantními dravci na území Jižní Ameriky. Tito menší až obří draví ptáci vznikli ještě v období paleocénu, relativně nedlouho po vyhynutí dinosaurů na konci křídy a pomyslnou pochodeň slávy teropodů tak mohli nést dál. První zástupce známe již z doby před asi 62 miliony let a poslední z nich existovali ještě před 1,8 miliony let, ale možná také před „pouhými“ 100 000 lety. Některé objevy z území státu Uruguay dokonce udávají dobu existence na 17 000 let před současností, tato zjištění jsou však jinými vědci zpochybňována.
Zabijáci se zahnutým zobákem
Nejbližšími současnými příbuznými těchto děsivě vyhlížejících opeřených zabijáků jsou seriemy (čeleď Cariamidae), žijící na jihoamerické pevnině zhruba posledních 16 milionů let. Zatímco seriemy dosahují výšky 90 centimetrů, jejich největší příbuzní dosahovali podstatně úctyhodnějších rozměrů. Nebyli sice tak mohutní jako tzv. sloní ptáci, jako byl například nedávno popsaný druh Vorombe titan z Madagaskaru, zato však měli účinnou zbraň v podobě zahnutého zobáku. Nejslavnějším druhem je sám Phorusrhacos inflatus, kterého známe i ze slavné scény v Cestě do pravěku, ještě mohutnějším druhem byl ale Kelenken guillermoi. K objevu zkamenělin došlo roku 1999 a nálezcem byl student jménem Guillermo Oscar Aguirre Zabala. Spolu se svým kamarádem učinil objev nedaleko vesničky Comallo na území patagonské provincie Río Negro.
Pták indiánského démona Kelenkéna
Chlapci, kteří již měli se sbíráním fosilií zkušenosti z dřívějška, pochopili rychle význam svého objevu a kontaktovali proto paleontologické muzeum ve městě San Carlos de Bariloche. Od roku 2002 se pak fosilie nacházely ve sbírkách tohoto muzea a trvalo dalších pět let, než byly formálně popsány. K tomu došlo roku 2007, kdy vyšla vědecká studie v periodiku Journal of Vertebrate Paleontology a byli pod ní podepsáni Luis María Chiappe a jeho kolegyně Sara Bertelli a Claudia Tambussi. Obří forusracid dostal jméno Kelenken guillermoi, rodové jméno přitom odkazuje k postavě démona Kélenkena z mytologie indiánského kmene Tehuelčů a druhové je poctou objeviteli zkamenělin.
Rychlejší než Usain Bolt
Kelenken byl objeven v tufových sedimentech souvrství Collón Cura, jehož ekosystémy představují pozvolný přechod od lesnatého biomu po více otevřenou krajinu typu dnešní pampy. V tomto prostředí se „hrůzoptákům“ dobře dařilo, protože měli pestrou nabídku kořisti a zároveň mohli plně využít svoji rychlost při lovu. Vědci odhadují, že tito nelétaví dravci dokázali vyvinout rychlost běhu minimálně 48 km/h (což je výrazně rychlejší než u nejlepších lidských sprinterů) a pravděpodobně ještě podstatně více. Dokázali tak nejspíš bez problémů dohnat většinu kopytníků, hlodavců i vačnatých savců, kteří žili ve stejném prostředí.
Pták vážící čtvrt tuny
A jak byl tedy Kelenken velký? Ačkoliv se hmotností nemohl ani zdaleka vyrovnat druhu Vorombe titan (s odhadovanou váhou až 860 kg), jeho hlava byla větší a děsivější. I s masivním vepředu zahnutým zobákem totiž měřila na délku celých 71,6 centimetru a představuje tak největší známou ptačí lebku v historii. Samotný zobák měří na délku téměř 46 cm. Tarzometatarzus u jednoho exempláře dosahuje délky 43,7 cm, což nasvědčuje schopnosti velmi rychlého běhu jeho původce. Velikost lebky a tvar ploch pro ukotvení „čelistních“ svalů zase naznačují, že kelenken měl silný stisk. Při výšce asi 2,5 až 3,2 metru dosahoval hmotnosti kolem 250 kg. To vše z něj jistě činilo nebezpečného predátora, schopného ulovit i poměrně velkou kořist.
Když ptáci lovili koně
Není náhodou, že se období výskytu těchto opeřenců označuje za „dobu, kdy ptáci lovili koně“. Kelenken žil v období středního miocénu, asi před 15,5 až 13,8 milionu let. Forusracidi byli úspěšnou skupinou dravých ptáků, kterým se zřejmě stal osudným vznik Panamské šíje a následná Velká americká výměna fauny. Ačkoliv nevyhynuly všechny jejich druhy a některé se dokonce dokázaly rozšířit i na severoamerickou pevninu, zlatá doba „hrůzoptáků“ před asi 1,8 miliony let pominula. Některé druhy snad mohly existovat ještě v době, kdy do Severní Ameriky dorazily první populace moderního člověka, zřejmě už však šlo jen o setkání s posledními „zbytky“ kdysi rozšířené skupiny nelétavých ptačích dravců. Více se dočtete také zde a například také zde.
