Za velká zemětřesení podle nových vědeckých poznatků mohou prastaří oceánští tvorové. Nikdo dosud netušil, že by něco takového vůbec bylo možné
Řeč je o subdukční zóně Hikurangi, což je největší zlom v okolí Nového Zélandu, který je schopen vytvářet tzv. megatahová zemětřesení, která jsou obvykle velmi silná a dosahují v průměru 8 stupňů Richterovy stupnice a více. Nový výzkum ale odhalil, že za to všechno mohou drobné, prastaré mořské organismy, jež podporují seismickou aktivitu v celé oblasti.
Vědci ve svém výzkumu našli usazeniny kalcitu, které za sebou zanechaly masy jednobuněčných mořských organismů před desítkami milionů let. A ty, lidově řečeno, mají pod svou kontrolou úroveň pohybu a tření mezi pacifickou deskou a australskou deskou.
Funguje to asi následovně. Když se kalcit rychle rozpustí, mohou po sobě obě tektonické desky klouzat v podstatě hladce. V opačném případě pak dochází k blokování pohybu desek kalcitovými usazeninami, v důsledku čehož se zablokuje energie, která se později uvolní v náhlém výbuchu.
„Kalcit se rozpouští rychleji, když je vysoce namáhaný a když jsou teploty nižší,“ uvádí ve své práci geoložka Carolyn Boulton z Victoria University of Wellington, na Novém Zélandu. „Snáze se rozpouští při nízkých teplotách, řekněme při pokojové teplotě. Ale s rostoucí teplotou se rozpouští hůře a pak dochází k zemětřesení.“
V hloubkách subdukční zóny se teplota postupně zvyšuje s hloubkou, a otepluje se tedy asi o 10 stupňů Celsia na každý kilometr. Kalcitové skořápky, které se nerozpustí hluboko pod povrchem, pak mají významný vliv na pohyb tektonických desek. Jenomže kolik takových kalcitových usazenin ve velkých hloubkách skutečně leží, to vědci nedokáží zjistit, protože tak hluboko se zkrátka nelze vůbec dostat.
Proto také vědci o subdukční zóně Hikurangi vědí tak málo, na rozdíl od jiných zlomech na Novém Zélandu. Nelze ji bohužel prozkoumat zblízka. Záznam předchozích otřesů není navíc úplný, a předpovědět další velké zemětřesení je na tomto místě takřka nemožné.
Nicméně vědci říkají, že podél tohoto zlomu existuje 26% pravděpodobnost velkého zemětřesení v příštích 50 letech, které by mohlo dokonce způsobit i velké tsunami. A to všechno jen kvůli dávno mrtvým organismům, které ovlivňují to, jak dvě obrovské tektonické desky mechanicky interagují a následně na zemském povrchu způsobují velké katastrofy.
A o jaké pradávné tvory se vlastně jedná? Jde o dírkonožce (foraminifera), což jsou jednobuněční mořští prvoci z říše rhizaria. Vytvářejí vápnité,skořápky s mnoha drobnými otvůrky, z nichž vychází panožky. Jednobuněčnou nebo vícebuněčnou schránku vyplňuje protoplazma, která z něj částečně vystupuje ústím nebo drobnými póry. Dírkonožci dokonce existují dodnes, i když jsou už miliony let staří. Mnohé rody se navíc v určitých obdobích mimořádně rozšířily, proto také jejich schránky měly podíl na tvorbě hornin. Jak už bylo řečeno, některé jejich rody žijí i v dnešních mořích.
Tito prvoci, kteří dokáží vyvolat velké zemětřesení, žijí samozřejmě ve velkých hloubkách a navíc jsou velice flexibilní, protože za desítky miliónů let své existence dokázali přežít prakticky všechny změny klimatu a nikdy nevymřeli. A proto je máme vlastně i v Čechách, kde se nachází v sedimentech České křídové pánve, která se rozprostírá od Drážďan, v Sasku, u nás pak pokračuje přes Děčín, severními Čechami přes Polabí, až k Blansku, u Brna.
Autorský článek, další zdroj: Science Direct
