Nejnovější

ADHD a ADD: Příznaky, průběh a účinná léčba

Minerální prameny jsou přirozeně se vyskytující vývěry vody s rozpuštěnými minerálními látkami, které vodě dodávají chuť a léčivé vlastnosti. V okolí minerálních pramenů vznikly a stále vznikají lázně, léčebné areály i termální koupaliště.

Dávná minulost

Léčivé účinky minerální vody využívali už staří Římané nejen k lázeňství, ale i k léčbě. V místech, kde vyvěraly prameny, vznikaly přepychové lázeňské domy, připomínající spíše paláce šlechticů. V předhelénské civilizaci, například v krétském Knóssu, nebo v Itálii, kde se Etruskové usazovali na místech s léčivými prameny, vznikla celá řada lázní. Koupele v horké minerální vodě byly oblíbené i u vládců starého Řecka i Říma. Proslulé byly například termální lázně v Ikádii, známé už od 1. století před naším letopočtem. Svědčí o tom celá řada archeologických nálezů. 

Základy balneoterapie

Účinky léčivých pramenů studoval již Herodotos, ale tím, kdo určil základní principy balneoterapie, byl slavný lékař Hippokrates. Věnoval se jak léčebným vlastnostem termálních vod, tak analyzoval jejich chemické vlastnosti a složení. Již v té době se běžně používaly minerální horké prameny s obsahem síry k léčbě kožních onemocnění, bolestí kloubů a zmírnění svalového napětí. Odkazy na léčebné lázně najdeme i ve starověkých dílech básníka Homéra. Znalosti Řeků pak převzali Římané, za jejichž panování vyrůstaly termální lázně u léčivých pramenů po celé Evropě.

Jak minerální voda vzniká?

Na první pohled se zdá, že jde o poměrně jednoduchý proces. Povrchová voda, říční či dešťová, se dostává puklinami do hlubin, často až 30 kilometrů. Cestou se obohacuje o minerální látky, které jsou obsažené v půdě. Když dosáhne až do hlubin, kde je vysoká teplota, například v okolí sopek a v tektonicky nestabilních oblastech, začne se ohřívat.

Horká voda je pak vytlačována dalšími puklinami směrem k povrchu, kde vyvěrá ve formě horkých pramenů. Teplota hornin se zvyšuje s přibývající hloubkou. V geologicky aktivních oblastech, kde sahá zemské magma nejblíže k povrchu, může dosáhnout teplota vyvěrající vody až bodu varu, tedy 100 °C a vyvěrá pak ve formě gejzíru.

Co minerální vody obsahují?

Cestou do hlubin země se minerální vody obohacují o oxid uhličitý, jenž je nasycuje na slabou kyselinu uhličitou. Právě ta má na svědomí rozleptávání okolních hornin, které se rozpouštějí, a minerální látky v nich obsažené se ve vodě usazují. Podle obsahu rozpuštěných minerálních látek se pak určuje, pro kterou léčbu bude ten který pramen nejvhodnější. Nejběžnější minerály a chemické látky v minerálkách jsou: vápník, draslík, síra, sodík, lithium, fluor, chlor, železo, jód a brom. Minerální vody, které obsahují radioaktivní látky, se nazývají radonové.

Rozdíl mezi minerálkou a stolní vodou?

Aby se mohl pro léčivou vodu použít termín minerálka, musí obsahovat v jednom litru alespoň jeden gram rozpuštěných látek. Dále se minerálky rozdělují na kyselky a sirné vody. Kyselka musí obsahovat v jednom litru alespoň 1 gram rozpuštěného oxidu uhličitého, pokud obsahuje nejméně 1 gram sirovodíku, jde o sirnou vodu. U nás se vyskytují oba druhy, ale převažují kyselky. Do stolních minerálních vod se někdy přidává oxid uhličitý i uměle.

Rozdělení a léčba 

Jednoduché kyselky:

Obsahují méně než 1 gram tuhých látek, ale více než 1 gram oxidu uhličitého, jsou vhodné na prokrvení kůže, sliznice žaludku, usnadňují trávení a snižují krevní tlak.

Zemité vody:

Mají v 1 litru více než 1 gram tuhých částic a využívají se k léčbě močových cest, ledvin, prostaty či žaludečních problémů.

Zásadité vody:

Pomáhají při cukrovce či při chorobách dýchacích cest. Slané vody působí při zácpě či nechutenství. Jódové vody usnadňují uvolňování hlenu, užívají se při chorobách dýchacích cest a podporují ukládání vápníku v kostech.