V roce 1971 uprostřed turkmenské pouště došlo k nehodě. Vrtná souprava, který měla zkoumat místní ložiska, se propadla do obrovské přírodní podzemní plynové dutiny. Podloží se propadlo i s vrtným zařízením. Pád těžké techniky poškodil kapsu uzavírající plyn, a ze vzniklých otvorů začal ve velkém množství unikat jedovatý zemní plyn.

Sověti se kráter rozhodli zapálit s tím, že plyn za chvíli vyhoří, ale to se pořádně přepočítali. Od doby, kdy byl kráter zapálen, hoří nepřetržitě a nabízí podívanou, která do této odlehlé oblasti přitahuje turisty a dobrodruhy z celého světa. Okolí krajina je také oblíbeným místem pro kempování. Jen od roku 2009 navštívilo toto místo 50 000 turistů.

Kráter je široký téměř 70 metrů a hluboký více než 20 metrů. Ohniska požárů na dně kráteru dosahují teploty až 1000°C. Zajímá vás podobné téma? Přečtěte si, co stojí za  tunguzskou záhadou.

V roce 2010 prezident Gurbangulli Berdymuhamedov nakázal že má být kráter uhašen. Prý z obavy, že je oheň živený plynem ze vzdálenějších ložisek, která chce Turkmenistán vytěžit. Lidové mínění však prezidentovo rozhodnutí nakonec změnilo. Od svého plánu po čase upustil, ale i nadále vyjadřoval nesympatie vůči kontroverznímu kráteru. Jeho rétorika se změnila poté, když se byl na místě osobně podívat a nekonečný oheň ho okouzlil natolik, že se zapřísahal, že z kráteru udělá turistickou atrakci hodnou celosvětových standardů.

V roce 2013 do kráteru sestoupil kanadský průzkumník George Kourounis. K dosažení svého cíle potřeboval speciální žáruvzdorný oblek, vybavení a samozřejmě dýchací přístroj. Na dně kráteru provedl měření tamního prostředí a odebral vzorky půdy. Pozdější rozbor těchto vzorků ukázal, že i v "pekle" existuje život - dno kráteru obývají extrémofilní bakterie, které se živí metanem unikajícím ze země. O jiných bakteriích, které prokazatelně nepocházejí ze Země, jsme psali před časem.

Na celé věci je zvláštní, že dříve se v okolí kráteru takové bakterie nikdy nevyskytovaly.