Nejnovější

ADHD a ADD: Příznaky, průběh a účinná léčba

Ačkoliv by to tak podle názvu článku mohlo vypadat, nepůjde v něm o pašování fosilií nebo jejich komerční sběr. Řeč bude o historických interakcích s fosiliemi, které byly nějakým způsobem zatíženy vírou lidí v jejich temné, zlověstné pozadí. V předvědeckých dobách byly zkameněliny velmi dobře známé na mnoha místech světa a vznikaly o nich často neuvěřitelné legendy. Například u našich severních sousedů se totiž objevuje jedna z nejstarších legend, spojených s fosiliemi druhohorních dinosaurů.

Čert nebo dravý dinosaurus?

U obce Bałtów, kde se dnes nachází i jeden z Juraparků, jsou totiž poměrně hojné tříprsté stopy dravých dinosaurů, zachované ve vápencích z období svrchní jury (před 163 až 157 miliony let). Tyto stopy byly připsány menšímu teropodnímu dinosaurovi a byly označeny jako ichnorod Wildeichnus, zároveň jsou odtud známé i stopy většího alosauridního teropoda. Místní legenda vypráví, že se zde ďábel (či chcete-li, čert) vsadil s andělem, že přeskočí celé údolí řeky Kamienna. To se mu skutečně povedlo, ale při doskoku dopadl s takovou silou, až se jeho „ptačí“ levá noha zaryla do kamene na druhém břehu. Zajímavé přitom je, že zatímco ve větší části Evropy bývá představa čerta spojena s nohou zakončenou kopytem, polský romantický spisovatel Adam Mickiewicz (1798–1855) mu připsal „kuřecí nohu s jestřábími pařáty“.

Rohatí démoni z druhohor

To odpovídá polskému folkloru, podle kterého jistý krakovský šlechtic jménem Twardowski upsal svoji duši ďáblu výměnou za zvláštní schopnosti. Tento příběh se samozřejmě velmi podobá Faustovi, jehož humornou verzi Mickiewicz v roce 1822 představil. Zajímavé je, že pozornosti neušly ani raně jurské otisky dinosauřích stop, nacházející se v lesnatém terénu Svatokřížských hor. Ty byly zase místními po staletí považovány za stopy čertů, procházejících tudy na tajná okultní shromáždění nebo k místům, kde měly stát jakési satanské chrámy. Na jednom kameni zde vedle 200 milionů let staré dinosauří stopy skutečně tehdejší obyvatelé Polska vyryli jakési postavy rohatých démonů!

Mamuti a elfové

Je možné, že se Mickiewicz inspiroval v tehdy populární knize Monstrorum Historia („Dějiny příšer“) od italského přírodovědce Ulisse Aldrovandiho (1522–1605). V tomto svazku lze najít i fiktivního (ne)tvora jménem Cacodaemonis („Hlučný démon“), který má skutečně dlouhé štíhlé nohy zakončené jakoby kuřecími pařáty. Zkamenělé dinosauří stopy mohly být ve fantazii středověkého a raně novověkého člověka spojovány právě s takovýmito legendárními příšerami. Podobných příběhů by bylo mnohem více, většinou ale již nejsou v jejich „hlavní roli“ zkameněliny dinosaurů. Kosterní fosilie velkých kenozoických savců a fosilie různých druhů bezobratlých organismů přispívaly k víře v padlé anděly, čerty, víly, čarodějnice a dokonce i elfy nebo „duše zakleté v kameni“ po celá staletí, a to na území Evropy i jinde ve světě.

Dinosauří vejce pro štěstí

Neobvykle tvarované fosilie i minerály byly považovány za objekty nadané magickými silami, a zatímco některé měly mít příznivé účinky nebo dokonce poskytovaly ochranu před kouzly či přírodními živly, jiné nosily smůlu nebo přímo působily neštěstí. Ostatně jako talismany a amulety sloužily některé fosilie již pravěkému člověku před mnoha desítkami tisíciletí. Skořápky fosilních vajec dinosaurů v Gobi byly rovněž využity tímto způsobem již v předhistorické době. Navrtané skořápky dinosauřích vajec sloužily místním obyvatelům jako amulety a talismany pro štěstí už před mnoha tisíciletími.

Čarodějnice ze žraločího zubu

Za zmínku stojí také fosilní zuby obřího neogenního žraloka Carcharodon megalodon, které byly v předvědecké době často považovány za „jazyky čarodějnic“. V průběhu 15. a 16. století byly dokonce pokládány za zuby krvežíznivých čarodějnic, pijících krev malým dětem (jak je uvedeno také v již zmíněném díle Aldrovandiho). Jak je patrné, lidská fantazie nezná mezí a v případě historického objevování a interpretace zkamenělin byla velmi bohatá a pro nás je i v současné době stále poučná. Dinosauři, pravěké ježovky, obří žraloci a další obyvatelé dávnověku by se jistě nestačili divit, jak si jejich zkamenělé pozůstatky bude jednou člověk vykládat. Více se dočtete také zde a například i zde.