Nejnovější

ADHD a ADD: Příznaky, průběh a účinná léčba

Jednoho dne totiž naše Slunce zemře, vyvrhne velkou část své hmoty, než se jeho jádro zmenší na bílého trpaslíka, a postupně se z něj vytratí veškeré teplo, dokud to nebude chladná, temná, mrtvá skála.

Kdy k tomu dojde?

Astronomové a fyzici se již nejméně stovky let pokoušejí odhalit konečný osud sluneční soustavy. "Pochopení dlouhodobé dynamické stability sluneční soustavy představuje jednu z nejstarších snah o astrofyziku, která sahá až k samotnému Newtonovi, který spekuloval, že vzájemné interakce mezi planetami nakonec způsobí nestabilitu systému,“ napsali astronomové Jon Zink z University of California a Konstantin Batygin z Caltechu a Fred Adams z University of Michigan ve svém novém příspěvku.

Ale je to mnohem složitější, než by se mohlo zdát. Čím větší je počet těles, která jsou zapojena do dynamického systému a vzájemně na sebe působí, tím komplikovanější je samotný systém a je těžší jej předvídat.

Kvůli této složitosti není možné provádět deterministické předpovědi oběžných drah objektů sluneční soustavy v určitých časových intervalech. Po zhruba pěti až deseti milionech let je to prakticky nemožné. Pokud však dokážeme zjistit, co se stane s naší sluneční soustavou, řekne nám to něco o tom, jak by se vesmír mohl vyvíjet v mnohem delších časových intervalech.

V roce 1999 astronomové předpovídali, že sluneční soustava se bude pomalu rozpadat po dobu nejméně miliardy miliard. Podle Zinkova týmu však tento výpočet vynechal některé důležité vlivy, které by mohly sluneční soustavu narušit mnohem dříve.

Slunce je klíč

Jakmile zemře, asi za 5 miliard let, Slunce se nafoukne do rudého obra, který pohltí Merkur, Venuši a Zemi. Potom vystřelí téměř polovinu své hmotnosti do vesmíru a zbývající bílý trpaslík bude mít asi jen 54 procent aktuální sluneční hmoty. Tato hromadná ztráta uvolní gravitační sevření Slunce na zbývajících planetách, tedy Marsu a vnějších plynných a ledových obrech, Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu.

Když sluneční soustava obíhá kolem galaktického středu, další hvězdy by se měly přibližovat dostatečně blízko, aby narušily oběžné dráhy planet, a to zhruba jednou za 23 milionů let.

S těmito a dalšími vlivy, které byly zohledněny při jejich výpočtech, došli vědci k závěru, že poté, co Slunce dokončí svůj vývoj v bílého trpaslíka, budou mít vnější planety větší oběžnou dráhu. Tyto rozšířené oběžné dráhy, stejně jako vlastnosti planetové rezonance, učiní systém náchylnějším k destabilizaci kolem hvězd.

Po 30 miliardách let takové hvězdné poruchy naruší stabilní dráhy natolik, že jednotlivé planety zmizí do galaxie. Zbyde nakonec jen jedna jediná. Tato poslední osamělá planeta se zdrží dalších 50 miliard let, ale její osud bude nakonec zpečetěn. Nakonec  100 miliard let poté, co se Slunce změní v bílého trpaslíka, sluneční soustava kompletně zanikne.

To je výrazně kratší časový rámec, než jaký byl vypočítán v roce 1999, ale tento smutný konec je z našeho dnešního pohledu stále několik miliard let daleko. Navíc pravděpodobnost, že lidstvo na Zemi přežije tak dlouho, aby tuto destrukci naší sluneční soustavy zažilo na vlastní kůži, je víc než malá, jak vyplývá z výzkumu, pulikovaného v The Astronomical Journal. Dále si přečtěte: Co přesně se stalo po velkém třesku? Vědci provedli ve výzkumné laboratoři nové měření jaderné reakce.