Nejnovější

Pacienti s Parkinsonovou nemocí mají naději díky českému objevu

Ale analýza hornin z Grónska odhalila stopy geologické cesty Země, která se odehrála v době, kdy naše planeta byla skoro jen roztavený oceán magmatu, což může vyplnit chybějící podrobnosti o naší dávné minulosti.

Nejstarší skály na Zemi

Vědci z University of Cambridge ve Velké Británii a Carleton University v Kanadě se soutředili na stopy izotopů železa v práškovém vzorku čediče odebraném ze severní části grónského pásu Isua. A zjistili, že chemické podpisy odrážejí zrození tohoto čediče ze směsi složek z různých částí pláště v době, kdy zcela roztavený povrch Země tvrdnul.

Pás Isua je pás zemské kůry na jihozápadě Grónska, který zůstal relativně nezměněný po dobu neuvěřitelných 3,7 miliard let, což z něj oficiálně dělá nejstarší skály na Zemi.

Již více než půl století je Isua pravidelným útočištěm planetárních vědců a biologů, kteří se chtějí dozvědět více o tom, jak se vytvořila kůra naší planety a jak se mohla zrodit její chemie, včetně nejranějších forem života. A jakkoli je tento pás starý, Země už byla planetou svého druhu po dobu půl miliardy let před jeho vznikem.

Vyhřívaná novým materiálem pršícím z vesmíru, a taky radioaktivním materiálem, který ještě neklesl do jádra planety, neexistovala vlastně ještě žádná zemská kůra, jak ji známe dnes. V podstatě to podle vědců byla taková postupně tvrdnoucí skvrna minerální polévky.

Co starověké magma prozradilo

Otázek je mnoho. Třeba jaké je skutečné planetární formování, co se dělo v útrobách naší planety, jak se přenášela energie či jaké druhy minerálů zchladly. To jsou otázky, na které bychom mohli odpovědět, kdybychom měli nedotčené vzorky onoho starého magmatu. Naštěstí právě to vzorky z pásu Isua obsahují.

"Existuje jen málo příležitostí, jak získat geologické důkazy týkající se událostí v první miliardě let historie Země,“ říká hlavní autorka studie Helen Williams z University of Cambridge. "Je úžasné, že můžeme tyto kameny dokonce držet v rukách, natož že získáme tolik podrobností o rané historii naší planety.“

Předchozí výzkum vzorku hafnia a izotopů neodymu již naznačil původ horniny chrlící se z pláště planety asi před 3,7 miliardami let. Měření specifického izotopu železa upevnilo spekulace, že alespoň část materiálu tekla jako kapalina těsně pod první vrstvou starověké Země. Další měření odhalila složku z minerálů, která se na povrch dostala z větších hloubek Země.

Tato hlubší hornina vykazuje známky toho, že byla ve spodním plášti, přičemž existují důkazy o tom, že byla vytvořena dynamickými procesy, které zahrnovaly cyklus tavení a krystalizace, než se smíchala s materiálem v horním plášti.

Čerstvé nové vulkanické horniny, jež se dostaly na povrch v jiných částech světa, vykazují podobné známky smíchání, což naznačuje, že je možné, že i dnes hluboko pod námi fungují starodávné procesy poblíž jádra planety.

Ale ještě bude potřeba hodně materiálu, abychom pochopili, jak se naše dospívající Země vlastně ochladila. Starověké záznamy o vzdálené minulosti Země budou i nadále pomalu erodovat. Naštěstí se ale rychle učíme tomu, jak rozluštit stopy, které v sobě uchovávají. Dále čtěte: Nová studie odhaluje známky skryté struktury uvnitř zemského jádra.