Smrtelně jedovatá krása. Seznamte se s nejjedovatějšími tvory na Zemi
Všechny jsou krásné. A všechny jsou jedovaté. A některé dokonce smrtelně jedovaté. Malé žabky o délce jeden až sedm centimetrů patří k nejjedovatějším tvorům naší planety. Jsou nebezpečnější než řada plazů.
Jestliže smrt člověka způsobí pět kapek jedu evropské zmije nebo dvě kapky jedu kobry, pak jediná kapka jedu nejjedovatějšího druhu tohoto obojživelníka by dokázala otrávit asi sto lidí. Jsou tak jedovaté, že odrazují i predátory. Některé druhy se ani nepokoušejí skrývat. Natolik jsou si jisty svou schopností ubránit se jedem.
Na světě existuje asi sto sedmdesát druhů těchto malých obojživelníků, jímž se u nás říká pralesničky. Tyto žabky obývají vlhké pralesy Střední a Jižní Ameriky, kde je stálá teplota. Způsobem života se liší od ostatních žab. Nejsou zcela závislé na vodě, jak je obvyklé u evropských druhů. Aktivní jsou pouze ve dne a vajíčka kladou na vlhká místa.
Ve volné přírodě se tyto šípové žabky nebo žabky šípového jedu, jak se jím také říká, živí drobným hmyzem, mravenci, brouky, muškami a pavoučky. Všechny druhy pralesniček jsou přísně chráněné a k vývozu je nutné zvláštní povolení. Zajímavé je, že po nějaké době života v teráriích zoologických zahrad či u soukromých chovatelů většina těchto žabek ztrácí do jisté míry své jedové zásoby. Vědci si nejsou jistí, ale zdá se, že za to může jiná skladba potravy než ve volné přírodě.
Nejjedovatějším druhem je pralesnička strašná (Phyllobates terribilis). Byla objevena v sedmdesátých letech v Kolumbii. Její kožní sekret je tak jedovatý, že okamžitě ochromuje nervový systém živého organismu. S dalšími smrtelně nebezpečnými tvory se můžete seznámit zde.
Jde o známý „šípový jed“ latinskoamerických Indiánů, kteří jím napouštějí hroty svých šípů při lovu ptáků a opic. Jed však není úplně jednoduché získat. Indiáni nejdříve žabky velmi opatrně pochytají a uloží je do košíku. Aby od nich získali jed, přidrží je u ohně nebo je podráždí nějakým předmětem. Vyloučený kožní sekret pak nechají fermentovat a následně v něm namáčejí špičky šípů, každý má pak smrtící účinek. Na šípu vydrží i rok a ani po zaschnutí se kvalita jedu a jeho účinnost nijak nemění.
Vědci již dlouhou dobu jedy pralesniček zkoumají ve snaze využít v nich obsažené alkaloidy k výrobě léků s analgetickými účinky. Výzkum postupně přináší zajímavé výsledky. Například již v roce 1996 vědci izolovali u jedné z žabek alkaloid epibatidin, který má údajně silnější účinky než morfium, ale nezpůsobuje závislost. Není tedy vyloučeno, že výzkumy těchto zářivě krásných tvorečků by mohly přinést pokrok v léčbě nejrůznějších nemocí.
