Slunce má vlastní tlukot srdce. Vědci díky němu po 40 letech dat odhalili změny uvnitř hvězdy
Týmy z Univerzity v Birminghamu a Yaleovy univerzity odhalily, že vnitřní struktura Slunce se mezi jednotlivými cykly neobnovuje tak, jak si vědci dosud mysleli. Naopak se postupně posouvá a tyto změny zanechávají pro astronomy na Zemi detekovatelné „otisky prstů“. Ty by jim v budoucnu mohly pomoci lépe předpovídat události vesmírného počasí, které ohrožují nejen satelity na oběžné dráze, ale i elektrické sítě a systémy GPS zde na Zemi.
Slunce má jedenáctiletý cyklus
Každých jedenáct let Slunce prochází svým magnetickým cyklem, během něhož se z relativně klidného a uspořádaného stavu postupně dostává do bouřlivé fáze slunečních skvrn a erupcí, než se znovu začne postupně uklidňovat. Klidná období jsou známá jako sluneční minima a tradičně jsou vnímána jako nejstabilnější a nejpředvídatelnější fáze sluneční aktivity. Nový výzkum ale přichází s úplně jiným pohledem.
Vědci využili data shromážděná již od 70. let 20. století. Posloužila jim k tomu síť Birmingham Solar Oscillations Network, která se skládá ze šesti dalekohledů umístěných na strategických místech po celém světě. Ty Slunce nepřetržitě sledují. Vědci studovali čtyři po sobě jdoucí sluneční minima v cyklech 21 až 25 a jejich nástrojem byla helioseismologie – věda o naslouchání vibracím Slunce.
Slunci tluče srdce
Respektive – Slunce „zvoní“ jako zvon. Vědci zachytili zvukové vlny, které se uvnitř hvězdy odrážejí a způsobují, že celé Slunce jemně kmitá. Tyto kmity přenášejí informace o jeho vnitřní teplotě, hustotě i struktuře přímo na povrch, kde je citlivé přístroje na Zemi dokážou detekovat. Analýzou přesných frekvencí těchto oscilací během čtyř samostatných minim tak mohli vědci nahlédnout do nitra Slunce a porovnat svá zjištění. To, co objevili, bylo pozoruhodné. Každé minimum se od toho předchozího nepatrně lišilo.
Vnější vrstvy Slunce se měřitelně posunuly z jednoho klidného období do druhého a nejhlubší a nejdelší minima zanechala nejvýraznější vnitřní stopy. Zdá se tedy, že tato klidná období mají pro chod Slunce velký význam. Vědci se domnívají, že pravděpodobně formují následující cykly sluneční aktivity. A to je nesmírně důležité. Energetické výbuchy, které Slunce vrhá do sluneční soustavy, mohou ochromit komunikační satelity, vyřadit z provozu elektrické sítě na celých kontinentech a narušit fungování systémů GPS. Schopnost přesněji předpovídat toto vesmírné počasí proto není jen vědecky zajímavá – je také zásadní pro náš moderní život.
Sluneční erupce mohou vypnout všechno
Před čtyřmi lety vědci napjatě sledovali bouřlivé sluneční erupce, během nichž se na Slunci objevila obrovská skvrna. Ta se během pouhých 24 hodin dokázala zvětšit až na dva a půl násobku velikosti Země. Proč jsou sluneční skvrny tak nebezpečné? Setkávají se v nich totiž magnetická pole. Ta vznikají v důsledku pohybu elektricky nabité plazmy. Když se tato pole náhle přeskupí nebo „prasknou“, uvolní se obrovské množství energie. Výsledkem jsou sluneční erupce, které mohou do prostoru vyvrhnout obrovská množství hmoty. Tento jev se nazývá výron koronální hmoty. Část energie ze slunečních erupcí se pak může dostat až k Zemi.
Elektromagnetickému záření trvá cesta asi osm minut. Samotná hmota dorazí o několik hodin nebo dní později a může způsobit tzv. rádiové výpadky. Podle síly erupce tak může na Zemi dojít k lokálním výpadkům proudu a v extrémním případě i k rozsáhlému kolapsu technologických systémů.
Bouře, která změnila dějiny
Taková bouře, která by dnes mohla Zemi v podstatě během chvíle uvrhnout do technologické krize, se naposledy odehrála v roce 1859. Šlo o největší geomagnetickou bouři, jaká byla kdy zaznamenána. Bouře, která vrcholila 2. září 1859, způsobila intenzivní polární záře viditelné až v tropických oblastech. Způsobila také požáry, protože zesílený elektrický proud protékající telegrafními dráty zapaloval záznamové pásky v telegrafních stanicích.
Den předtím britský astronom Richard Carrington z Královské greenwichské observatoře provedl první pozorování sluneční erupce. Spatřil jasnou skvrnu, která se náhle objevila na povrchu Slunce. Carrington si všiml souvislosti mezi touto erupcí a následnou geomagnetickou bouří. Tím vlastně předznamenal vznik nového oboru – výzkumu vesmírného počasí. Událost je proto dnes známá jako Carringtonova událost, jak uvádí NOAA.
Mnozí odborníci se domnívají, že kdyby k podobné bouři došlo dnes, mohlo by dojít k rozsáhlému kolapsu moderních technologií. V roce 1859 byl přitom zasažen pouze telegraf – jiné technologie tehdy ještě neexistovaly.
Vesmírné počasí pod dohledem
Dnes se vědci domnívají, že Carringtonova událost vznikla tak, že aktivní oblast na Slunci způsobila vzplanutí bílého světla a zároveň vyvolala rychlý výron koronální hmoty (CME). Jde o rozsáhlou erupci zmagnetizované plazmy, která následně vyvolala geomagnetickou bouři. Ačkoli jsou CME často spojovány se slunečními erupcemi, mohou vznikat i nezávisle na nich. Proto také vzniklo Centrum pro predikci vesmírného počasí. Jde o laboratoř a servisní středisko americké Národní meteorologické služby, která je součástí Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA).
Centrum nepřetržitě monitoruje sluneční aktivitu a vydává předpovědi vesmírného počasí na několik dní dopředu. Je tak oficiálním zdrojem varování před potenciálními hrozbami, které může Slunce pro Zemi představovat.
Zdroje: University of Birmingham, NOAA, Universe Today, Phys.org.

